My last post

V důsledku rodinných událostí jsem tento blog poslední měsíc svého pobytu v Essexu dost zanedbávala. Nedozvíte se proto o tom, jak jsem byla na výletě v Chelmsfordu ani o tom, jak jsem byla v Ipswichi. Nebudu psát o "square party", kterou končí zkouškové ani o Summer ball, kterým končí semestr. Na tohle všechno vám budou muset stačit fotky. Nebudu psát ani o tom, jak probíhaly zkoušky (i když by to možná kdekoho zajímalo) ani o tom, jak šílené bylo sbalit 50 kg věcí.

Jedno ale tomuto blogu a vám všem dlužím - zhodnocení toho, jestli stál Erasmus v Essexu za to nebo ne. Tak jdeme na to. Za prvé je nutné si uvědomit, co všechno k odjezdu potřebujete:

• ODHODLÁNÍ: musíte si říct, že to opravdu chcete udělat, zvednout se a podat si přihlášku (mnoho lidí skončí u tohoto kroku, i když by na Erasmus chtěli, je s tím prostě "moc práce")
• ŠTĚSTÍ: zejména u výběrového řízení. Můžete být skvělý a nevezmou vás. Můžete to zkazit a přesto to vyjde. Je to prostě "vyšší princip".
• KURÁŽ: budete v naprosto cizím prostředí a naprosto sami. A to naprosto. Ze začátku nebudete pravděpodobně nikomu rozumět.
• ZDRAVOU DÁVKU SOBECTVÍ: odjíždíte sami. Necháváte tu své partnery, rodinu i přátele. Ale je to jen na půl roku. Je to investice do budoucna, ale může vás stát něco z minulosti.
• DŮVĚRU NEJBLIŽŠÍCH: ta souvisí s předchozím bodem. S ní to zvládnete. Bez ní těžko.

Já sama považuji za nejdůležitější hned první bod. Jak řekla jedna má kamarádka "na to prostě musíš mít koule" a já souhlasím bez výhrady. Nejtěžší ze všeho je prostě učinit ono rozhodnutí - sám za sebe, zcela svobodně. Ostatní je pak už brnkačka. Já jsem odjížděla v posledním ročníku školy. Kvůli Erasmu jsem musela opustit svoji perspektivní práci, budu pravděpodobně o půl roku prodlužovat školu a musela jsem odmítnout "vysněnou" nabídku v České televizi. Proč se to vyplatilo?

• získala jsem životní zkušenost spojenou s pobytem v cizí zemi (klasika: jazyk, kultura, srovnání škol)
• ukázalo mi to, kteří kamarádi v Česku mě postrádají - komu stojím za námahu optat se, jak se mi tam daří, a komu ne. Ačkoliv to zjištění je někdy smutné, nikde jinde než v zahraničí ho nemáte šanci získat. A je to vcelku užitečné.
• utvrdila jsem se v tom, že mám výjimečný vztah a klidně bych se zítra vdala ;)
• víc si vážím každodenních věcí, které v ČR máme a ani si neuvědomujeme, jak jsou nadstandardní (podrobně viz školství, doprava, zdravotnictví apod.)
• stejně tak si víc uvědomuju slabiny své země spočívající zejména v chování lidí k sobě navzájem (a nebude to jen česká závist, co tu hapruje)
• mám spoustu nových známých po celém světě
• nemusela jsem tohle všechno získat v tvrdém pracovním procesu ale pohodlně při studiu

Můj příspěvek se pravděpodobně nebude lišit v ničem od ostatních erasmáků, celý bude vyznívat jako jedno obrovské klišé. A je to logické. Mám za to, že klišé vznikají tím, že podobný zážitek či zkušenost sdílí hodně lidí stejně. Je to opravdu tak - na začátku si neumíte představit, že tam budete TAK DLOUHO, na konci se vám nechce odjet. Pokud se vás někdo zeptá, jestli byste jeli znovu, pak bez rozmyslu odpovíte: Jasně. Pokud se vás zeptá, jestli to uteklo, odpovíte: Strašně rychle. A tak dále.

Takže pokud máte jen minimální šanci jet, říkám jeďte. Pozitiva vždycky převáží nad negativy, to jsem si jistá. A pokud chcete svůj Erasmus prožít klidně, v přátelském prostředí a v anglicky mluvící zemi, pak jednoznačně doporučuju University of Essex.


Be brave. Take risks. Nothing can substitute experience.

My only way was Essex... ;)

Chelmsford:

 Ipswich:

 Square party:

 Summer Ball (fotky z Facebooku):

5 Surprising Facts

Začínám pátý měsíc svého pobytu v Anglii (na den přesně) a stále se nepřestávám divit. Tady je 5 faktů, nad kterými jsem se v poslední době pozastavila:

1) Svátek matek se slaví v různých státech různě

Zatímco u nás budeme maminkám přát tuhle neděli, v UK proběhl svátek matek už v březnu. Slaví se tu totiž poslední neděli velikonočního půstu. Druhá květnová neděle je pak podle mého skromného průzkumu typická pro většinu světa, ale někde mají svátek v konkrétní den, jako třeba v Polsku - 26. května - a jinde ho zase slaví až na podzim jako třeba v Jižní Americe. Věděli jste to?

2) Počet květin v pugétu nemusí být lichý

Na to jsem přišla, když jsem si šla natrhat do vázy narcisy. Kamarádka z Dánska, která mě doprovázela, se podivila nad tím, proč musí být počet květin lichý. Když jsem jí vysvětlila pravidlo, že sudý počet je pro smutné události, vypadala překvapeně. Podobně reagovala i moje ruská kamarádka a ani moji britští spolubydlící o tom nikdy neslyšeli. Holt, jiný kraj....

3) University of Essex je stejně drahá jako Cambridge nebo Oxford

To je samozřejmě řečeno v nadsázce, ale kus pravdy v tom je. Školné v UK je totiž v horní hranici omezeno zákonem a to na 9 000 liber ročně. Na všech školách tedy platíte stejně (málokde mají školné nižší) a měly by být tím pádem všem stejně dostupné. Většina našinců si (stejně jako já) představuje, že platit školné na těchto starých prestižních univerzitách musí být hrozně drahé. Tak není. Ale životní styl v těchto školních komunitách, to už je jiná věc. Stejně jako poplatky za přijímací testy.

4) Rozdílné hranice sexuální způsobilosti

Když jsme při jedné "drinking game" měli říct, kdy se v naší zemi může oficiálně začít se sexem, vypadala jsem s českými 15 lety jako vyvrhel! Zachránilo mě jenom Rakousko a Itálie, kde je to posunuté na 14 let, ale jinak jsem asi zrovna měla smůlu na osazenstvo. V Británii je to 16 let stejně jako v Kanadě nebo Austrálii a dokonce v některých státech USA (mezi nimi třeba Florida) je to legální až od 18. Nevím, kde zůstali všichni mí španělští přátelé, protože tam je sex povolen už od 13. Inu, zajímavé. 


5) Máslo (rozuměj margarín) se v UK prodává rovnou slané

Je to tak. Většina "másel", která jsme zvyklí dennodenně mazat na chleba, je v UK slaná. Pokud chcete klasické neosolené, musíte hledat. Pro mě rozhodně nezvyklé a překvapivé ;)

Trip to Harlow

Tak jsem zpět z týdenní velikonoční dovolené doma. Stihla jsem vidět většinu z těch, co tady v UK postrádám, opila se, trávila čas doma s rodinou, byla na koncertě Amy Winehouse tribute tour, zvládla jsem všechny velikonoční tradice, viděla Captain America 2, byla na výletě na Kružberku a dala si večeři v Imperialu. Teď už ale směle do poslední třetiny mého Erasmus pobytu - zbývají mi totiž už jen dva měsíce.

Dneska chci psát o svém výletě, který jsem podnikla ještě před odletem do ČR. Můj spolubydlící Reece totiž uspořádal velkou týdenní párty u nich doma v Harlow, a tak jsem tam taky na jeden a půl dne zaskočila. A nelituju.

Harlow je takový Havířov Anglie. Město, které bylo postavené v 50. letech, silně připomíná socialistické aglomerace, jak je známe od nás. Než jsme se sem vydali, Reece neustále opakoval, že je to "shithole". Na můj argument, že určitě přehání, přidal statistiky - údajně je to město s nejvyšším počtem náctiletých matek v UK a město s nejvyšším výskytem pohlavních chorob. Ale mně se tu přesto líbilo.

Možná to dost ovlivnilo počasí, které bylo opět nádherné, ale narozdíl od mnoha socialistických staveb u nás, tyhle ač zdánlivě podobné vypadaly lépe. Hlavně proto, že působily "živě". Vůbec nevadilo, že jsou to divné kvádry s mnoha skleněnými plochami a divně barevnými prvky. Přišlo mi, že je to svým způsobem hezké. Ale asi jsem byla opravdu ovlivněná tím, že jsem se po měsíci viděla se svými spolubydlícími, kteří se na prázdniny rozprchli domů.

Pokud se ptáte na tu zábavnější část programu, než byla prohlídka města, "house párty" probíhala přesně tak, jak ji známe z mnoha teenagerovských amerických filmů. Lidé odcházeli a přicházeli, mnoho z nich podle mě ani hostitele neznalo, řvala hudba a rozbilo se mnoho skleniček. Největší zábava pak v pokročilé fázi spočívala v tom, že jsme skákali ze skládacího žebříku/schůdků na zem - pokud se právě šklebíte, tak si to zkuste. V podnapilém stavu je to až seshora pořádně vysoko!

P.S.: Fotky jsem tentokrát ukradla na netu, neb se mi vybil mobil.

Wivenhoe - the overlooked beauty close to university

Dneska mám za sebou třetí týden prázdnin. Kampus je vylidněný, klidný až nudný. Většina mých spolubydlících odjela už na začátku domů a postupně odjíždějí a zase se vracejí i ostatní erasmáci. Správně bych se měla věnovat svým esejím, ale spíš jsem pěkně líná a nedělám pořádně nic (občas teda jdu cvičit, aby se neřeklo).

Během týdne jsem se proto vydala se svou švédskou kamarádkou na výlet do Wivenhoe. To je malé městečko, které přiléhá přímo k univerzitě a za dvacet minut jste "v centru". Moc jsem od toho nečekala, ale lepší než být v kuse na kampusu. To jsem se však mýlila, protože Wivenhoe mě nesmírně překvapilo. Oproti Colchesteru je to krásně udržované místo, domy jsou tady všechny do jednoho opravené nebo nové, za okny muškáty, no prostě idylka. Kouzlo tomu tady taky dodává říční přístav, který je opravdu malebný. A asi si to nemyslím jen já, protože podle wikipedie je tohle sedmi tisícové město oblíbené taky u malířů a spisovatelů. Ano, věřím, že tady se na polibek múzy čeká dobře. Doteď jsem si neuměla představit, že bych někde z míst, která jsem tady navštívila, zůstala žít natrvalo, ale ve Wivenhoe bych si klidně dala říct.

After 3 months...

Dneska jsem tu přesně čtvrt roku. Za tři měsíce se toho i běžně stihne udát mnoho, s tím, co zažíváte první měsíce na Erasmu, se to ale podle mě srovnat nedá. Možná se budu opakovat, ale je prostě třeba to trošku zhodnotit. Za tři měsíce jsem totiž stihla:

• zamilovat si hrabství Essex
• poznat lidi ze všech kontinentů a od každého se dozvědět něco, o čem jsem neměla ani páru
• mluvit v kuse anglicky a opravdu být někdy ztracená
• dostat KONEČNĚ svůj dopis z Bradavic
• zjistit, že Angličané jsou na sebe nejen slušní, ale hlavně milí - v tom mají Češi určitě co dohánět
• vidět Stonehenge, Bath, Cambridge a znovu Londýn
• zjistit, že hotová jídla tu všichni jí prostě proto, že kvalitou jsou dost blízko "home made"
• opít se nejvíc v životě a málem skončit na školní záchytce
• částečně si zvyknout na výkyvy počasí
• vyrobit několik kostýmů, například z papíru nebo odpadkového pytle
• hodně přemýšlet o svém životě doma a přehodnotit spoustu věcí
• vidět svého bratrance po více než dvou letech
• naučit Angličany, co je slivovice a kdo je Jaromír Jágr
• vysvětlit seveřanům, že opravdu jsou u nás lidská práva a homosexuálové v pohodě
• zjistit, že někteří Američani VÍ, kde je ČR
• chodit do anglické školy, číst anglické knihy a psát anglické eseje
• zjistit, že hodně Evropanů vnímá ČR jako krásné místo, kde jsou ale nepříjemní lidé 
• kvůli předchozímu bodu zlepšovat reputaci své země 
• kvůli předchozímu bodu navázat přátelství možná navždy ;)

Henry Hoover

Našla jsem další podivínskou věc, která tady v Anglii stojí za příspěvek - vysavač Henry. Nejpopulárnější model vysavače v Anglii, který se zdá být všudypřítomný. Kromě toho, že je prý velmi účinný, je také neuvěřitelně roztomilý. Všichni ho znají a všichni ho mají rádi.

Můj spolubydlící Max se ani po minulé zkušenosti s toaletním papírem nepoučil a stále si nezamyká pokoj. Kluci ho tedy vytrestali podruhé, jenže tentokrát mu do pokoje vysypali obrovský pytel polystyrenových kuliček. Když jsem pak slyšela Maxe, jak říká, že největší kus práce při úklidu udělal Henry, chvíli trvalo, než mi došlo, že mluví opět o našem červeném vysavači. Ano, domácí spotřebiče mohou mít v Anglii lidská jména a nikomu to nepřijde divné.

PS: Aby to bylo gendrově vyvážené, k dostání je taky růžová Hetty ;)

Trip to Cambridge

Tak mám za sebou další výlet. S holkama jsme vyrazily do Cambridge a skvěle jsme si to užily, hlavně asi proto, že bylo celý den slunečno, horko a kupodivu nepadaly kroupy.

V Cambridge se samozřejmě všechno točí kolem univerzity. Architektura města je přesně taková, jak jsem si ji představovala a historie tu dýchá z každého rohu. Gotické stavby, miliony kostelů a upravené trávníky - takové je centrum Cambridge. Zaplatili jsme si vstup do slavné kaple King's College Chapel, která je opravdu nádherná. Prošli jsme si nádvoří i dalších kolejí a mně se celou tu dobu honilo hlavou "wow, tak tady studují ty velké mozky světa, tohle je TO PRESTIŽNÍ místo". A taky jsem jim hodně záviděla, že to tam vypadá jako v Bradavicích. Opravdu.

Ulice Cambridge jsou plné studentů a turistů, kterých je tu opravdu hodně - slavné univerzitní město chce prostě vidět každý. Mají tady skvělé tržiště a hodně se tu jezdí na kolech. Velkou turistickou atrakcí je taky projížďka na gondolách, kterou jsme ale pro tentokrát vynechaly.

Ve zkratce bych to asi řekla tak, že nikdo by mě nemusel dlouho přemlouvat, abych tady studovala - udělala bych to hned a ráda ;)

 Cedulka na dveře v hodně "retro" stylu ;) Tradice musí být...

Derby Day !!!

Jednou za rok se každý na univerzitě zblázní do sportu. Navleče se do černočervených triček, pomaluje si obličej a vyrazí na hřiště. Většinou fandit, někdo i přímo reprezentovat. Jednou za rok se totiž koná Derby day!

Co to je? Tradiční turnaj v mnoha sportech mezi University of Essex a University of East Anglia. Soutěží se ve všem možném, co vás jen napadne - tenis, cyklistika, rugby, fotbal, pozemní hokej, squash, vodní polo, plavání, veslování, lakros, kriket, basketbal, volejbal, tanec, cheerleading a tisíc dalších disciplín.

Letos nádherně vyšlo počasí. Obloha byla vymetená, a tak náš kampus žil naplno. Hloučky studentů postávající nebo posedávající v blízkosti hřišť, popíjející pivo a podporující své kamarády. Od rána tu slyším pokřiky a oslavné písně. Zatím jsem tu nikdy neviděla tolik lidí, všichni jsou ale v dobré náladě a nadšeně se s vámi vybavují. Uvnitř kampusu na náměstích to vypadalo skoro jako na hudebním festivalu - včetně nafukovacího gladiátorského ringu. Venku je ještě pořád živo a vypadá to, že se dneska nevyspím, ale vůbec mi to nevadí. Bylo to prostě boží!

Univerzity se v pořádání her střídají. Jsem ráda, že když jsem tu zrovna na Erasmu, vyšlo to na tu naši a mohla jsem tento super den zažít!

PS: Tři zjištění dne: Pravidla amerického fotbalu jsou děs běs. Rugby je strašně brutální sport a nechápu, že hráči přežili. Pole dancing by fakt nebyl pro mě - musíte opravdu umět šplhat.

How you can go crazy on Erasmus

Asi jsem se tady zbláznila. A podle toho, jak jsem se ptala ostatních studentů, není to zas tak neobvyklý jev. Pravděpodobně nové prostředí není to jediné s čím se musíte během Erasmu vypořádat - je totiž možné, že vás půlroční pobyt v univerzitním kampusu cizí země promění i ve vašich návycích, zálibách a charakteru.

Tak například já - začala jsem poslouchat Rytmuse, Daru Rolins a Bena Cristovao (ano, čtete dobře). Dívám se na Sex ve městě. Začala jsem sledovat beauty videa na youtube (na co že je vlastně bronzer?!). Chodím cvičit, někdy i několikrát týdně. Podpatky jsou tady tabu. Tři čtvrtiny času trávím v teplákách a mikině. Skoro vůbec nejím, protože prostě nemám hlad (ano, čtete dobře podruhé). Pokud už jím, tak málokdy maso. Na tunách čokolády se stále nic nezměnilo, přiznávám. Spát chodím ve 3, vstávám v 11. A mluvím mnohem míň sprostě (hurá).

Možná to nevyznívá jako něco zásadního, ale já mám opravdu pocit, že jsem se zbláznila. A užívám si to ;)

Nejoblíbenější část šatníku - mikina!

Pancake day!

V Anglii mají jeden hodně povedený svátek - tzv. pancake day. Spočívá v tom, že se sejde co nejvíce lidí, nejčastěji rodina ale taky kamarádi, a společně smaží a jedí tuny palačinek. Zní to skvěle a taky to skvělé bylo!

Podle wikipedie se tento sváteční den oficiálně jmenuje Shrove Tuesday neboli "masopustní úterý". Slaví se den před Popeleční středou a tradice pravděpodobně vznikla tak, že rodiny se na poslední chvíli snažily spotřebovat zbytky másla, vajec a mléka, kterých se pak při velikonočním půstu musely vzdát.

Vzhledem k tomu, jak se mi tahle tradice zalíbila,ji pravděpodobně zavedu v Česku. A několikrát během roku. Palačinek prostě není nikdy dost!

Study in Essex

Schválně jsem si nechala ke zhodnocení studia na University of Essex nějaký čas. Teď, po dvou měsících, je myslím správná doba napsat konečně taky něco o škole.

 Jako Erasmus student mám v drtivé většině jen "lectures" neboli přednášky. Trvají zpravidla hodinu a jsou dvakrát až třikrát týdně nebo zaberou dvě hodiny v kuse. Probíhají v podstatě stejně jako u nás, učitelé mají většinou připravené prezentace. Kromě přednášek mám sem tam taky "tutorials" neboli něco, co se má přiblížit českým seminářům. Opravdu se jim to ale pouze blíží nebo spíš české semináře se marně snaží přiblížit těm západoevropským.

 Tyto hodiny totiž nejsou jen další přednáškou s občasným dotazem, ale jsou pro české školství vysněným ideálem - 95 % hodiny tu totiž mluví studenti (a těch je kolem 15). Dopředu je vždy zadáno téma, které si musíte doma načíst a připravit se na zadané otázky. Ty následně učitel pouze položí a samovolně se pak rozvine debata mezi studenty - ti se sami hlásí o slovo, nikdo nikoho nevyvolává a mluví jen ti, kteří chtějí. A věřte, že většinou chtějí promluvit skoro všichni. Navíc studenti pak už následně argumentují mezi sebou navzájem, přímo se oslovují a pokládají další otázky. Neobvyklé nejsou ani interaktivní hry během seminářů. 

Celkově mám čtyři předměty, to je ale naprosto standardní počet, žádná výjimka pro erasmáky. Oproti českému školství se tu totiž klade mnohem větší důraz na domácí přípravu. Na každou přednášku a tím spíše seminář se očekává, že jste načetli zadané materiály a kapitoly z knihy. Nikdo to nekontroluje, nicméně jde o průběžnou přípravu na závěrečnou zkoušku. Dva z mých předmětů končí písemným testem ve zkouškovém období, jeden získám za úspěšnou esej (toto téma je na samostatný příspěvek) a jeden je půl napůl - 50% známky je esej, 50% písemný test.

Ve středu anglického vzdělávání je tedy názor studentů, diskuze a vyhledávání informací. Krátce se probere teorie a následně jsou studenti nuceni se nad ní prakticky zamýšlet a k tématu přinášet vlastní postřehy. Takový přístup je pro mě určitě skvělým osvěžením, na druhou stranu někdy se diskutuje "jen proto, aby se diskutovalo" a slovo si berou studenti, kteří pak mluví několik minut o úplně zřejmých věcech. V Česku se naopak především očekává teoretická až encyklopedická znalost. Těžko mohu hodnotit, který systém je lepší, ideální je asi kombinace obojího (ta se ale těžko hledá). 

Pokud se ptáte na obtížnost, zatím zvládám bez potíží, na přednáškách rozumím a sem tam se i zapojím do diskuze. Zatím jsem nepsala žádnou esej (fuuj, nechci) ani test. Takže brzo hodnotit. Je to ale trochu zvláštní, protože studenti ostatních oborů mají pořád co dělat, průběžně vypracovávají písemně úkoly nebo mají i krátké testy. Buď jsem prostě měla šťastnou ruku při volbě předmětů a nebo je tu právo lehčí než jinde (ale nechci to zakřiknout!).

 Učebny a můj rozvrh:

English Weather

O počasí v Anglii toho bylo napsáno už mnoho a ani já se nevyhnu příspěvku na toto téma. Počasí tady totiž významně ovlivňuje, co budete ten den dělat. Jakmile je pochmurno a prší, nechce se vám ven (a to je často). Jakmile je slunce, začnete si připadat jako na jaře, v únoru tady můžete vidět sněženky a narcisy, a jste plni energie. Fouká tu. Pořád a silně. Někdy je to dokonce tak špatné, že máme zákaz otevírat okna, aby je vítr neurval. Sníh je tady vzácnost, pokud ale přijde, pak zpravidla ve formě vánice.

Největší rozdíl oproti našemu podnebí je ale podle mě v četnosti změn. Můžete tady totiž zažít slunečnou oblohu bez jediného mraku, kterou vystřídá prudký liják s polovičním orkánem, následně kroupy, bouřka a nakonec se objeví duha - to by nebylo tak divné, pokud by se to všechno neudálo během půl hodiny. Chcete-li tedy zažít čtyři roční období v jednom dni, zaleťte si do Anglie.

Má to ale i své výhody. Nikdo se nediví tomu, když přijdete do místnosti jako zmáčená slepice - všichni vypadají stejně. Nemusíte řešit úpravu účesu, protože pravděpodobně do hodiny bude stejně po něm. Angličané mohou nosti stejné bundy skoro celý rok, protože průměrná teplota se nijak výrazně nemění a oni jsou zvyklí. Zatímco já nedám dopustit na svoji péřovku, oni si i v lednu občas vyrazí jen v mikině. A taky můžete zůstat celý den v posteli s čajem mnohem častěji než u nás, protože "venku je škaredě".